Anton Bruckner

J. B. Foerster: Bruckner

Chtěli-li bychom někomu, kdo dosud nepoznal Brucknerových skladeb, poskytnouti obrazu jeho práce srovnáním to­hoto umělce s mistry jiných odvětví, musili bychom jme­novati Michelangela neb Shakespeara. Neboť význačné znaky těchto největších, jež znají dějiny umění, jsou ty­pické také pro Brucknera. Nechci tím stavěti hudebníka po bok malíři, sochaři, architektu a básníkovi, žádné, tedy i toto porovnání uměleckých veličin není tak přiléhavé, aby nebylo mezi srovnávanými rozdílů a hranic. Brucknerovi schází především universálnosti anglického básníka i nej­většího mistra renesance. Bruckner byl vládcem jen v jedné oblasti: velkolepého, grandiosního, vznešeného až k mystic­kému. Jen v této sféře se vznášel jistě jeho duch, obdivu­hodný a prostý zároveň.

Řekl-li Goethe, a jistě právem: „O Shakespearovi nelze vůbec mluviti, neboť vše, co lze vysloviti, je v tomto pří­padě nedostatečné,“ jeví se i v tomto výroku jasně rozdíl mezi umělci, jež srovnávám. O Brucknerově díle lze mluviti, není démantem — abych užil i zde Goethova při­rovnání — jehož paprsky se rozbíhají na všechny strany, jeho světlo vyzařuje jen dvěma směry: v nadsvětí a v reálný přímý dotek s hroudou zemskou. Jako Michelangela a Shakespeara vyznačuje však i Bruck­nera rys monumentálnosti, jednoduchost základní linie, heroický rozmach. Nazval-li Paul de Saint Victor Shakes­peara hlasem přírody, mohl bych užíti téhož přirovnání mluvě o díle Brucknerově, a je-li konečně Michelangelo Grimmovi heroem, neváhal bych jím nazvati také Brucknera.

V Horním Rakousku leží na samých hranicích městys Windhag, maličké hnízdo asi o čtyřech stech obyvatel, chcete-li, velká vesnice, jak jich máme celé řady v Čechách. Tam a v okolí vídali denně, zejména v odpoledních ho­dinách, mladého muže, nápadného zevnějškem i způsoby. Malé, rozložité postavy, oblečen ve dlouhý šosatý kabát, nezvykle široké nohavice, na nohou boty z červené kůže, na hlavě obrovský širák, vypadal jako karikatura tužky Leandrovy. Kráčíval volně, v zamyšlení, nejednou pře­slechnuv i pozdrav kolemjdoucích vesničanů; zastavoval se občas, vyňal z klobouku kus notového papíru a zapi­soval. Záhy byl znám v celém kraji a dříve, nežli se zvě­dělo, že je to mladý podučitel Bruckner, dostalo se mu přezdívky: „Potrkaný“. Tak vypravovali ještě před desíti roky pamětníci těch dob, neboť kdo se v životě s Brucknerem setkal, byť i jen naho­dile a povrchně, tomu utkvěl obraz jeho nesmazatelně v paměti.

Syn venkovského učitele a potomek starého kantorského rodu, narodil se Antonín Bruckner v Ansfeldenu u Lince roku 1824, jako nejstarší z dvanácti dítek. Doma vychován a otcem vzděláván, osiřelý již ve třinácti letech, vstupuje v témže roce jako vokalista do kláštera ve Sv. Florianu. Bylo mi sedmnáct let, když jsem právě po maturitě na­stoupil s přítelem cestu, jež nás vedla z Vyššího Brodu až do Lambachu a Solnohradu. Jednou z nejskvělejších stanic naší cesty byl vedle kláštera ve Vyšším Brodě klášter ve St. Florianu. Krásný chrám, vlašský barok, nádherná budova klášterní, bohatá bibliotéka, největší v Horních Rakousích, proslulá obrazárna, konečně v klášterním chrámě velké varhany, vystavěné knězem Krismanem, zůstaly jistě každému návštěvníku v paměti. Zde, ve vlídném kraji a mezi vlídnými lidmi, v neznámém blahobytu se ocitl chudičký student-vokalista Bruckner, jenž byl dosud ne­poznal nic, žije v úplném ústraní a v nejužším kruhu rodinném. Klášter byl výchovnou Brucknerovou a zároveň přípravou ke vstupu do učitelské preparandy. Učitelský kurs trval tehdy celých šest měsíců, nejdéle rok, a „vyučený" podučitel Bruckner našel první místo ve zmíněném Windhagu, místo s královským platem celých Čtyř korun mě­síčně.

Hudbu miloval, a housle a varhany byly mu nejmi­lejšími nástroji. Brzy se pokoušel o skladby a první své opus, asi ve 12. roce života komponované, věnoval svému otci, píše na desky krasopisně tento tklivý nápis „An P. T. Herrn Vater“. Nevíme, jaký dojem učinila na Brucknerova otce dojemná dedikace synova, a není známo, jevila-li se silnější vloha již v této prvotině. Jest ovšem pozoruhodné, že nadání hudební se projevilo u Brucknera téměř současně se skladatelským, ač se odvážil na veřejnost jako skladatel teprve čtyřicetiletý.

Život ve Sv. Florianu dal a určil celému tvoření Brucknerovu směr i obsah. Ten mladý snílek, naplněný hudebními ideami, jenž byl dosud trávil život venkovského učitele, stojí tu pojednou jakoby v čarovném snu obklopen nádherou a blahobytem kláštera, pokleká zbožně vedle mohutných varhan, a vyprosiv si požehnání nebes, usedá po prvé ke královskému nástroji. Zde musil bych odevzdati pero své básníkovi, jenž by se mohl jediný pokusiti vypsati dojmy, jež tehdy uchvátily mla­dého nadšence. Ale ani básníkova lyra nevyloudila by tónů pravdivých a dosti hlubokých, nebyl-li by sám zažil nevypsatelného dojmu varhaníkova: usednouti k velkému ná­stroji v širých a posvátných prostorách chrámových, býti naplněn zbožným duchem, dotknouti se pedálu a po prvé zaslechnouti nad sebou, pod sebou, vedle sebe příboj zvukových vln, ohromující a ohlušující, extatický zpěv nebes­kých orchestrů, hřmění celého moře tónového, rozpoutání zvukových kataraktů, jež se šíří se všech stran, s výšin i z hloubi, a mísí své ropotné hlasy s mystickými zpěvy andělských pluků. A v těchto okamžicích nevýslovné krásy a nejhlubšího dojetí, uchvácen jako Prospero rozkazující živlům, si uvědomiti, že jsme vládci, řediteli, inspirátory, kteří vyvolali tento úchvatný, fantastický svět zvuků, kteří rozkazují těmto spojeným orchestrům, mohouce je rázem rozpoutati v nejlíbeznější zpěv či v ohromující aleluja, aneb jim jediným pohybem dovedné ruky uložiti zmlknutí! Tento dojem unášející a nevýslovně slavný je celý obsah všech Brucknerových symfonií. Neboť ten zbožný duch pros­tého vesnického synka, vychovaného vzornými rodiči a ne­dotknutého nástrahami světa, neopustil Brucknera nikdy. A jako tehdy, kdy po prvé rozpoutal všechny jazyky rej­stříků na velkých varhanách ve Sv. Florianu, aby zazpí­valy hymnus trojjedinému Bohu, tak činil v každé ze svých velkých prací; a jako tehdy uchvácen zvuky varhan, oči oslněné září planoucích světel, jež se mihotala ve vonných a omamujících parách kadidla a mísila své jasy s bleskotnými paprsky slunečními, spatřil ve vytržení hořící keř, z něhož mluvil Hospodin, tak vyvolával tuto nebesky krásnou vidinu v každém ze svých děl.

Bylo naprosto lhostejné pro vnitřní jeho život, že vyměnil za čas místo varhaníka klášterního za místo varhaníka dómského v Linci (r. 1855), že přestal učitelovati, že se ocitl po dvanácti letech ve Vídni jako nástupce slavného učitele svého Sechtra v úřadech profesora na konservatoři a dvor­ního varhaníka, člena „dvorní kapely“. Okruh jeho myšle­nek byl týž ve Sv. Florianu jako v Linci, a život, který vedl, se lišil jediné zevně: přibylo několik nových přátel a ctitelů, ve Vídni ovšem se vzrůstající popularitou i nepřátel a závistníků, ale Bruckner zůstal velkým dítětem až do posledních let svého stáří. Sloužiti milému Pánu Bohu a sloužiti svému umění bylo mu životním programem. Z té příčiny není překvapující sdělení R. Louisovo, jenž znal Brucknera osobně, že byl velký symfonik: „nejen v úžasně vysokém stupni nevzdělán, nýbrž i nejevil žádných ducho­vých zájmů, vyjímaje zájmy hudební“. A tak věříme také všem žákům Brucknerovým, že měl slavný jejich učitel vedle jedinečných vlastností i leckteré nedostatky, že bylo vyučo­vání jeho v nejedné věci pozoruhodné, ale i jednostranné a nedokonalé. Bruckner žil jediné hudbě a očekávání oné slavné chvíle, kdy ve zraky vzkříšeného svitnou nadzemská světla. Z té příčiny se mýlí jistě oni vykladači jeho díla, kteří přistupují k analyse, neohlížejíce se po zvláštním a jedinečném duševním uzpůsobení tvůrcovu. V jeho práci není nijakých problémů, je zde jediné, věčné, velkolepé téma, jež řeší prvá věta, téma pokorného srdce, toužícího po splynutí se svým Bohem, a celý zápas, jevící se v druhé části formy (provedení), spočívá v tom, že srdce chápe i svoji nehodnost a křehkost lidskou, i svoji nedokonalost a nemohoucnost, již tak hluboce pojal žalmista řkoucí: „V Tobě, (Pane), je všecka dostatečnost naše.“ Tuto nedokonalost člověka i jeho díla pociťoval Bruckner neobyčejně intensivně, což dokazuje nad jiné jasně jeho ustavičná snaha po prohloubení teoretických vědomostí a dětinná potřeba dáti si potvrditi, čemu se naučil. Pokud se týče první věci, vidíme jej dojížděti po čtyři roky z Lince do Vídně ke zmíněnému již na slovo vzatému teoretikovi Sechtrovi, s nímž probírá nauku o přísném kontrapunktickém slohu, nato nalézáme jej jako žáka u di­vadelního kapelníka Kitzlera v Linci, u něhož studuje formy a instrumentaci, a za jehož vedení poznává celé dílo Wagnerovo.

Jak řečeno, Brucknerovi nestačily vědomosti, žádal si vy­svědčení, jež by stvrzovalo černé na bílém jeho vyspělost. K tomu cíli jede již r. 1853 do Vídně a podrobuje se zkoušce před tříčlennou komisí přísných teoretiků: Sechtra (u něhož později studoval kontrapunkt), Assmayera a Preyera. Sotvaže dokončil studia kontrapunktická, vyko­nává k vlastní žádosti novou zkoušku před komisí pětičlennou. A není dost na tom, ubírá se do Anglie, aby si i odtamtud přinesl skvělé vysvědčení jako mistrovský var­haník a improvisátor. A jistě nebylo pro Brucknera radost­nějšího dne, nežli den čestné promoce na vídeňské univer­sitě, při níž proneseno památné slovo: „Rektor university vídeňské sklání se před podučitelem ze Sv. Floriana“. Leč to vše se týkalo jenom vnějšího života a nemohlo od­vrátiti Brucknera ani na chvíli od pravého poslání. Tvořil-li, byl duch jeho vždy oslněn jedním světlem, srdce jeho na­plněno jednou touhou.

Victor Hugo viděl jako osmiletý hošík v paláci, v kterém bydlel s rodiči svými v Madridě, ponurou sochu Matky Boží. Sedm zlatých mečů protínalo těžce zkoušené srdce, jemuž bylo určeno nésti tíži největší bolesti, která kdy na­vštívila člověka. Ten obraz, ten dojem vracel se mu stále znovu a znovu, a ve všech dobách celého dlouhého života. A tak také zůstaly dojmy z dětství nesmazatelně zapsány v duši Brucknerově, vracely se znovu a znovu, a byly jediným, ale nevysychajícím zřídlem jeho umělecké práce. Je-li u něho věta první výrazem (často hluboce dojímavým) roztouženého srdce, je věta volná modlitbou, jež by měla vésti jako předsíň chrámová přímo do vyplnění věty poslední, podobně jako v Mahlerově druhé symfonii, kde přecházejí zbožně roztoužené vzdechy „Prasvětla“ v úchvatný hymnus finále.

Leč, ať již to byl přirozený požadavek kontrastu, ať ulpění na klasickém schématu symfonické formy, Bruckner, věčné dítě, jež se naučilo respektovati lidský zákon jako přiká­zání Boží, považoval prostě za svou povinnost vždy na­psati scherzo. V té větě se vrací z nadoblačných sfér, za­bloudí ve vzpomínkách do vesnické hospůdky, kde právě hrají a tancují, prohodí nějaký šprým, zasměje se se sou­sedy, a jeho naivní duši je to podivné seřazení tak samo­zřejmé a přirozené, jako bodrým sousedům Ansfeldským nedělní cesta z kostela, kde sloužili duchu, do hostince, kde slouží tělu. Za těchto scherzových návštěv se ocitne Bruckner nejednou v tišině lesní, naslouchá šelestu stromů a ptačímu zpěvu i nezapomene na fanfáry lesních rohů, jež slyšel kdysi za velkých honů. Zde, v této větě jest jediné na zemi, v té vzdává se jejímu kouzlu a volá faustovské: „Die Erde hat mich wieder:“ Ale i tu není u něho šablony a najdete v jeho díle scherzové věty, naplněné zvuky nespoutané animální síly, barbarské, strhující rytmy, jež se řítí na křídlech vichru, jako smrtící dech samumu v poušti. A ještě jeden typ scherzový vykazují symfonie tohoto po­žehnaného potomka rodu Jubalova. Když byl v 1. větě jako Rückertův orel, jenž se vznesl, aby pohleděl ve tvář Slunci, uletěl na mystických křídlech proroka v nedostupné výšiny před trůn Boží, vidíme jej v zápětí jako skřivánka, pěvšího v nadoblačnu, slétati k zemi, kde jest jeho noční útulek a teplé hnízdo.

Nebylo rozuměno Brucknerově hudbě, jako se nerozumělo ži­votu jejího autora. Přívrženci Brahmsovi neviděli zde přísné logiky, dokonalosti formy, jednoty vnitřní, nedovedli si srov­nati tu prostotu, připomínající často Wackenroderovy „Her-zensergiefiungen“, a čistotu cítění, jež byla dána jen Fra Angelicovi, s fantasií hýřící rubensovskými barvami. A Bruckner sám neznal vysvětlení, divil se nejvíce. Genius poslouchající rozkazu tajného vnitřního hlasu. Jak napsal Leon Bloy, analyzuje v obdivu duši velkého císaře: „Na­poleon, obdařený silou a velikostí, jistě sám se divil mnohem více, než všichni, jež oslňoval.“

Tak nalézáme nejen Hanslicka a jeho nohsledy, ale s po­čátku i Hugona Wolfa, pozdějšího nejhorlivějšího zastánce Brucknerova, v táboře nerozumějících. Jediné komorní dílo Brucknerovo, smyčcový kvintet s pře­krásným adagiem, stejně jako tři jeho mše nevypadají z rámce ostatní tvorby, jsouce naplněny jedním duchem, a několik sborových maličkostí nepadá na váhu, dokazují jen, že se tu octl Bruckner na půdě cizí, v níž jeho talent nemohl zapustiti kořenů.

Šel těžce životem? Nevíme. Osud jeho děl byl jeho stálou starostí. Pociťoval jejich ceny a významu? Zdá se, že je miloval, jako každý tvůrce miluje své dílo, byť i pozná­val jeho vady a nedokonalosti. Vídeň nebyla mu valně nakloněna, a náleží mezi nejdojemnější umělecké listy onen dopis psaný vídeňským filharmonikům, v němž Bruckner prosí, aby — nehráli jeho symfonií... „Z důvodů vyplývajících ze smutné lokální situace vzhledem k rozhodujícím hlasům kritiky“ — píše — „obá­vám se nepřátelství vídeňské kritiky, aby nepoškodila mých mladých úspěchů v Německu.“ Tam mu porozuměli již r. 1865 Richard Wagner a H. Bülow, ale oba, jak se zdá, záhy zapomněli na symfonika, jehož hudbu charakterizoval Wagner výrokem: „Bruckner — die Trompete.“ Ano, stříbrné trompety andělské, o nichž zpívá Händel, zněly ve sluch také Brucknerovi, jenž byl dítětem a věštcem; jediný hudebník, v jehož díle se neozval tón pozemské lásky, jediný Alberich mezi skladateli. Naznačil jsem již, že Bruckner musil těžce zápasiti o uznání, a po tom, co řečeno o jeho díle, nelze se tomu diviti. Celé ovzduší, v němž tvořil, duchové prameny, z nichž čerpal, nadzemský svět, v němž žil, byly na tolik vzdáleny všeho, co tehdy bylo módním, moderním. Po­hodlnost kritiky, jež se spokojuje všady prostým zařazením každého nového zjevu mezi autory jistého směru, najde-li se náhodou několik znaků, jež třeba jen povrchně a zdán­livě se jeví příbuznými a společnými, zavinila, že Brucknerovo jméno zapsáno v kritickém rejstříku na listinu, v jejímž čele čteme nadpis: Richard Wagner. Symfonik, na nějž působí velký dramatik, jak vděčné téma! Leč ve Vídni mělo toto nahodilé a nejapné zařazení své neblahé následky. Strana Brahmsova — Hanslick et consortes — postavivší Brahmse jako protipól Wagnerův — je mi tu poznamenati, že neměl na té věci Brahms žádné viny — pronesla, zapsavši Brucknerovo jméno mezi wagnerovce, zároveň soud nad jeho dílem, jenž zněl: zde Brahms, tam Wagner, zde klad a chvála, tam lhostejnost a zavržení. Nevěřícím několik citátů: „Dřevěný pathos zápasí zde s vlnami triviálnosti, se všech stran sem vnikajícími.“ (Hanslick o „Bludném Holan­ďanu“.) Následovala Wagnerova „Předehra a smrt Ysoldina“ — „bezútěšná hudba, ačli vůbec hudba“. (Hanslick.) „Dojem zpěvohry („Oper“!) byl převážně dojem skandální nudy.“ (Speidel o „Siegfriedu“.) „Tak rozložila se tedy majestátní nuda („Nibelungů“) jako hustá, zapáchající mlha nad naší operou, jak lze před­vídati ne na delší dobu.“ (Hanslick.)

Tedy: brucknerovec-wagnerovec znamenalo odsouzení, na­prosté a beznadějné, a kdyby nebylo dopřálo nebe Brucknerovi tak dlouhého života, nebyl by se dožil ani provedení všech svých skladeb. Ale byli zde šťastnou náhodou Brucknerovi žáci, byla zde mladá generace, jež se objevila právě v čas za zády ve své bohorovné nedotknutelnosti dříma­jících a o neotřesnosti své moci přesvědčených brahmsiánů. Bruckner, jenž prosil vídeňské filharmoniky, aby nehráli již jeho symfonií, zařaďován nyní pilně do pořadů symfo­nických koncertů, zejména do dnešním ředitelem vídeňské konservatoře Ferdinandem Lówem vedených produkcí „orchestrového spolku“, a hle, umlčovaný a lhostejností odbývaný mistr se objevil ve světle zcela novém. Nic ne­pomohlo, že část nepřátelské kritiky dodatečně buď odsu­zovala, zamlčovala a zlehčovala jeho úspěchy, nebo provozování ignorovala, Bruckner — mají o to zásluhy i někteří dirigenti z říše, zejména Gustav Mahler, ctitel a žák Brucknerův, — získával vždy více přátel, ctitelů, ano i entusiastických nadšenců pro své dílo (Max Graf, Karel Grunsky, Deczey, B. Vollbach), rozviklal se konečně i pohodlný Nikisch a původně vůči Brucknerovi lhostejný Weingartner, aby přiložili po polínku na hranici, která, kdysi určena spáliti jeho dílo, nyní je osvětlovala, hlásajíc jeho význam a cenu, a dnes není německého orchestru, jenž by neměl v repertoáru děl Brucknerových.

Bylo již řečeno: také tvorba Brucknerova má své malé vady, své stíny a skvrny vedle velkých předností a kladů. Kritické šípy lámány vždy nejvíce na barokní formě jeho allegrových vět. Nezatajoval jsem tohoto nedostatku, ale snažil se jej vysvětliti, konstatuje, že Bruckner svých symfonií improvizoval. Tomuto tvrzení ovšem zdánlivě odporuje vážnost Brucknerovy práce, její polyfonie, leč kdo slyšel kdy v životě geniální improvisátory-varhaníky, tomu je známo, že není třeba slučovati polyfonii s nějakou obzvláštní námahou, s potem a těžkou prací. Poznamenávám zde se vší skrom­ností, že můj drahý učitel, ředitel F. Z. Skuherský, žádal na nás, posluchačích kontrapunktu na varhanické škole, na konci roku, abychom bez přípravy improvizovali na varhanách fugu na dané téma, a pamatuji se, že jsme, milý spolužák můj, přítel Karel Stecker a já, tomuto požadavku dovedli zcela slušně vyhověti.

Závažnou vadou se mně zdá Brucknerova nesrovnalost thematická, jež vyhovuje požadavku kontrastu, ale spojuje a staví vedle sebe neslučitelné protivy. Schází tu, čemu v teorii říkáme příbuznost, ale co v praxi lze chápati pouze citem. Shledáváme se u Brucknera také někdy se zvláštnostmi, na př. obracením témat, jež působí místem dětinsky. Neboť jsou témata, jež inversi dovolují, jiná, jež v protipohybu ztrácejí charakter, ba zvrhají se v směšno. Obraťte hlavní téma Beethovenovy páté symfonie. „Osud bije do veřejí“ při úderech té velké tercie. Obraťte motiv, a je z něho titěrná otázka staré posluhovačky Beethove­novy, tázající se, má-li „Herr van Beethoven“ něco peněz, jelikož není v domě ani kávy, ani cikorie. Toho Bruckner necítí, zůstává do smrti poslušným a po­korným žáčkem Sechtrovým, připomínajícím si každou chvíli theoretická pravidla, rady a zákony diktované kdysi váženým učitelem.

Bylo by lze vytknouti jistou jednotvárnost začátků prvých vět — tremollo smyčců, z jehož stříbrných mlh se vy­noří krátkodechý motiv základní — leč to jsou nepatrnosti vedle předností, k nimž náleží především velikost, monu­mentálnost, síla invence a duchaplnost práce, vedle oslni­vého lesku zhusta osobité instrumentace. Uvažme vše, pro­nesme s Altenbergem: „Dichterseelen-Kinderseelen“, dítě a věštec, to byl Bruckner.